Krize volby, aneb krize a volby

Nebýt kampaně minuly by nás volby do Evropského parlamentu téměř bez povšimnutí. Alespoň "jakous takous" volební účast zajistilo těch několik států co mají volby povinné a extremisti. Nebýt stovek miliónů na čím dál agresivnější přesvědčování nás voličů, nejspíš bychom se v neděli probudili a dověděli se, že volby byly včera a už je nestíháme. Ale - všechno je jinak, nebo by mohlo být...

Máme za sebou další volby do Evropského parlamentu a plná média analýz proč ten či onen vyhrál a proč ten i onen prohrál.
Znovu se rozjíždí kolotoč komentářů o čem vlastně EU volby jsou, jaká by měla být témata kandidátů, co je, čím by chtěl být a čím není evropský parlament.
Někdo říká, že jsou to jen půl volby, někdo dokonce čtvrt volby (narážím  na ČR, kde se volební účast pohybovala kolem žalostné čtvrtky).
Nechám stranou, že je škoda, že vlastně jediná možnost jak ovlivňovat anonymní úředníky, kteří nám říkají co je mrkev a co euromrkev, nebo euro banán; zůstává tragicky nevyužita. Za to si ostatně EU může sama, ale mám podezření, že jí to nijak zvlášť nevadí. Kdyby ano už by se něco přeci změnilo.
Dělat však náročné a možná nechtěné změny kvůli necelé půlce voličů (a bude hůř co do celoevropské volební účasti) je vlastně „nepragmatické".
Co je však na těchto volbách zajímavé, konají se za doby ekonomické a dodejme, že i za společenské krize.
Chtěl bych se vyhnout soudu, zda Lisabonská ústava, pardon smlouva, je dobrá či špatná.
Chtěl bych se vyhnout soudu, zda příčiny krize jsou za mořem, nebo jinde.
Co však nechci, je vyhýbat se pozornosti a zkoumání toho, co nás může čekat v budoucnu.
Pokusím se popsat situaci, která může nastat a možná i nastává - budu rád, budu-li se mýlit.
Před časem v Irsku odmítli Lisabonskou smlouvu, v ČR se o ní bojuje. Klaus jako eurorealista (ač s ním nemusím souhlasit v mnoha věcech, neprávem označovaný za euroskeptika) vymýšlí všemožné způsoby jak ratifikaci - postavení smlouvy na roveň zákona, naházet klacky pod nohy.
Přichází hospodářská krize a v jejím těsném závěsu volby do EU pralamentu.
Kdosi - většině lidem v EU neznámý, si v útrobách stovek kanceláří, pod lešením po Entropě, říká: „No a je to tady pánové. Máme to hotové - krize, jako na zavolanou."
„Proč", ptá se jiný úředník, a přemýšlí, jak by mohly zástupy nezaměstnaných, krachujících podnikatelů a sociálně slabých pomoci?
„To je jednoduché," odpovídá první a pokračuje. „ Je to přeci jedinečná příležitost. Lidé se bojí budoucnosti, mají strach o svá místa a my jsme tu proto, abychom jim pomohli. Uvažte, jak se toho dá využít pro naší věc," radostně rozhodí rukama a jak se nakloní nad stůl, nad mapu Evropy, která tu je jako podložka, se snese stín.
Pak už to jde jako po drátkách.
Rebelové v Irsku a v Čechách začnou tíhnout k virtuálním penězům, které jsou nabídnuty jako pomoc v podobě programů, ze kterých se vždy vyčerpá tak jako tak jen třetina. V médiích se objeví nějaký politik se zdviženým prstem, hřímající: „Vidíte, já vám to říkal. Být víc EU, být víc připoután k nám, rozhodně by krize tolik nebolela, ale máte ještě šanci - stačí podepsat!"
Lisabonská smlouva je rázem platná všude, anonymní politici píší sumy pod nadpisy jako je např.       Strukturální, Kohezní a jiný fond (omlouvám se, ale většina lidí ví prd co to znamená), připravují školení o tom jak čerpat a čekají, až z „čerpadel" odkápne kapička díky drobným netěsnostem...
Vše co vyprodukovali světe div se, začne platit za pár let. To už tu budou jiní a ti ať se potí - budou-li chtít také přijít se svým hrníčkem a chytat nějakou tu kapičku.
Volební účast je na čtvrtce v celoevropském průměru a kvůli těm pár lidem, co volí, není přeci třeba systém měnit. Jejich křik, že něco je špatně, zaniká v mlčení těch zbylých pětasedmdesáti procent, kterým je to fuk.
Ekonomika se dál ubírá svými cestami a stejně jako před lety se dostává na vrchol, aby strmě padala na dno. Historie se sice neopakuje, ale ve spirále se točí v kruhu (viděno shora).
Jestli nezačne svět válčit o pitnou vodu, nebo nás nespláchne potopa ze stoupajících teplot, bude to tak do skonání civilizace.
Ne - nejsem euroskeptik. Myšlenka evropské unie se mi líbí. Nebojím se ztráty suverenity, pokud se Evropa dohodne na společné ústavě, která bude ctít základní listinu práv a svobod (nebo chcete-li Listinu základních práv a svobod), kulturu a jazyk členských národů. Nebojím se svěřit některé pravomoci nadnárodní instituci, kterou je rada či parlament.
Bojím se jen, že lidská motivace je mnohem prostší, než blaho bližního. Bojím se, že to jak vypadá svět dnes a jak nám ho malují politici není ten, který chci pro svého syna.
Bojím se, že i v tomto případě se potvrdí, že: Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmylsy.
budu volit do EU parlamentu a křičet tak halsitě, aby můj křik byl slyšet i přes to mrtvolné ticho těch, co k volbám nechodí!